Slovo starostky

Milí sousedé, když jsme letos na první adventní neděli společně rozsvěceli stromečky na našem náměstí i na návsích v místních částech, zdálo se, jako by se svět na chvíli nadechl. V podvečerním chladu se rozzářila světla a s nimi i naše tváře. A v tom tichém okamžiku člověk pocítí, že světlo má zvláštní moc — umí osvětlit nejen strom, ale i koutky naší duše, které během roku zůstávaly ve stínu.

Děti otevírají poslední okénka adventních kalendářů. Jejich drobné radosti jsou jako jiskřičky, které nás učí, že štěstí přichází tiše a nenápadně. A my dospělí, ačkoli to často nepřiznáme, stojíme v pozadí a toužíme po té samé, čisté radosti, kterou jsme kdysi uměli prožívat stejně jako ony.

A tak se rok opět sklání k závěru. Ne vždy si uvědomíme, jak vzácné je, že se vůbec můžeme dočkat dalšího adventu. Kolikrát jen proneseme: „Už jsou zase Vánoce…“ Ale v tom slově „zase“ se ukrývá tichý zázrak — byli jsme obdarováni dalším rokem života. A ne každý mohl zůstat stát po našem boku.

Na konci každého roku procházím svůj stolní kalendář. Nejsou v něm jen poznámky o jednáních a povinnostech. Jsou v něm i jména plumlováků, kteří nás letos opustili.

Jako starostka se snažím být přítomna na poslední cestě každého z nich, a právě tam, v tichu hřbitova, si člověk uvědomí, že náš život je krátký jako dech. A že není důvod nosit v sobě staré bolesti, když svět tak zoufale potřebuje, abychom v něm byli světlem – ne stínem.

Odpuštění přichází k těm, kteří pochopili, že čas je příliš drahý, než abychom jej nechali protéct mezi prsty kvůli starým bolestem. Odpuštění není slabost, je to dar – nám i tomu druhému. Dar, který si zaslouží dát i dostat každý člověk.

Bolest se nezhojí, dokud ji neodložíme. A srdce se neotevře, dokud nepustíme to, co ho tlačí.

Když se rozhlédneme kolem sebe, možná pochopíme, že mnoho z toho, co dnes máme, bylo kdysi naším velkým přáním. Že naše dny jsou naplněny malými zázraky, které se staly tak běžnými, že je někdy přehlížíme.

Vánoce nám připomínají, že každý z nás nese své příběhy — radostné i bolestné. A že každá lekce v životě přichází ne proto, aby nás zlomila, ale aby nás učila. Někdy se bojíme tak moc, že se raníme dřív, než se cokoli stane. Někdy čekáme od druhých to, čeho sami nejsou schopni. A pak nás to bolí — ne proto, že by nás neměli rádi, ale proto, že jsme v sobě nosili příliš velké očekávání.

A přesto se v tichu prosincových dní učíme, že radost se rodí z přijetí. Z toho, že se dovedeme sklonit k tomu, co je malé. Z toho, že umíme slyšet i to, co druhý nevysloví.

Možná i proto je důležité naučit se vážit si ticha. V čase, kdy svět hlasitě volá po pozornosti, má ticho zvláštní cenu. Učí nás poslouchat, být laskaví. Ticho je někdy moudřejší než slova a slova mají mít váhu jen tehdy, když jsou něžnější než mlčení.

Nedávno jsem se, brzy ráno, zastavila v domě u svých rodičů. Seděli v kuchyni, pili čaj a mlčeli. Bylo to krásné ticho, kdy oba věděli, že není třeba slov. Dojemné ticho dvou lidí, kteří spolu strávili celý život, vědí, co si ten druhý myslí a nepotřebují to vyslovit. Stačí jim, že jsou spolu a poslouchají dech jeden druhého. Tiše stárnou, ale jejich oči nás hledají v každých dveřích. Nás, jejich děti, i další generaci – pokračování tohoto světa. Na nikoho nikdy nezapomenou a všech devět vnoučat se k nim rádo vrací.

Ne nadarmo se říká, že dospělost nezačíná tím, že přestaneš poslouchat rodiče, začíná ve chvíli, kdy pochopíš, že měli pravdu. Zkusme tedy o Vánocích zpomalit a podívat se kolem sebe. Možná spatříme zázrak.

Jistě znáte ten pocit, kdy se vám v životě stane přesně to, co jste potřebovali, setkání, která přicházejí v pravý čas – náhoda?

Asi ano… ale není to příliš přesné? Jako by někdo psal náš příběh jemným, neviditelným perem. V jedné moudré knize jsem vyčetla, že náhoda je pseudonym Boha, když se nechce podepsat.

Někdy je třeba přijmout věci, které změnit nemůžeme, a jindy je třeba se postavit tomu, co nemůžeme přijmout. Mezi těmito dvěma postoji se odehrává veškerá moudrost života.

Drazí sousedé, přeji Vám, aby Vaše letošní Vánoce byly plny jen samých šťastných „náhod“, prozářeny světlem. Aby Vaše srdce naplnil pokoj, který zůstane i po odeznění vánočních koled a aby se Vám radost, kterou dáte druhému, vrátila zpět s ještě větší intenzitou. Krásné požehnané Vánoce Vám všem i každému zvlášť přeje.

Vaše starostka Gabriela Jančíková