Milí sousedé,
nebude to dlouho trvat a opět, po roce, zasedneme ke štědrovečernímu stolu, abychom oslavili narození Ježíška. Pamatuji se, jak jsme se jako děti těšívaly a počítaly, kolikrát se ještě vyspíme, než budou Vánoce. Byly to nádherné bezstarostné časy…
Na náměstí nám svítí krásný stromeček a z dětí září radost s jiskřičkami naděje z toho, zda najdou pod stromečkem všechno, co si přejí.
My dospělí už dávno dobře víme, že kdybychom v životě dostali všechno, co bychom chtěli, nebylo by nic, na co bychom se potom skutečně těšili.
Máme různá tajná přání, každý jiné, ale všechny mají společného jmenovatele – lásku, klid a mír. Jen tak lze prožít šťastné vánoční chvíle.
Říká se, že pro bosého jsou štěstím boty. Pro toho, kdo má staré boty, jsou štěstím boty nové. Pro toho, kdo má nové boty, jsou štěstím botičky ještě krásnější a určitě by toho, kdo nemá nohy, nejvíc potěšilo, kdyby chodil… a klidně třeba bos.
Štěstí je třeba měřit tím, co máme, ne tím, co nemáme.
Já jsem se, za těch téměř padesát let života, naučila nepodceňovat malé věci, které můžeme udělat pro druhé. Často mají větší cenu, něž si myslíme.
Není to tak dlouho, co ležel v nemocnici jeden moc nemocný, ne úplně starý pán. Byl chudáček hubený a sužovaly jej bolesti. Měl nevyléčitelný nádor na jícnu a už nemohl nic moc pozřít. Byl schopen přijímat jen tekutiny a byl odkázaný na infuzní léčbu a zdravotníka, který mu podal k ústům hrníček s vodou, protože už byl tak zesláblý, že to sám nedokázal. Měla jsem noční službu a trávila nad ním poměrně dost času. Přes noc nepotřeboval tolik péče, ale bylo mi jej líto. Snažila jsem se s ním mluvit, aby přišel na jiné myšlenky. Druhý den měl být převezen do hospice na Svatý Kopeček a bál se. Bál se toho, co bude dál, bál se převozu i nového prostředí.
Oba jsme dobře věděli, co bude dál, ale na otázku, jak dlouho to bude trvat žádná pozemská bytost odpověď nezná. Neměla jsem slova, proto jsem raději mlčela a místo odpovědi jej pohladila po tváři. Zarazil se a udiveně povídá: „Vy jste mě pohladila?“ Přikývla jsem a on pokračoval: „Mě už strašně dlouho nikdo nepohladil“… začal plakat dojetím, a přitom se vlastně radostně usmíval. Bylo to zvláštní rozpoložení duše. Měl v tu chvíli obrovskou radost a já věděla, že to byla jen moje maličká laskavost, která ji způsobila.
Na konci služby jsem se s ním šla ještě rozloučit a popřála mu hodně štěstí. Sama jsem nevěděla, co si pod tím pojmem štěstí, v jeho případě, mám představit, ale měl radost, a to bylo v danou chvíli nejdůležitější. Později jsem už jen zahlédla na pohřebním jeho parte. Život holt není snadný.
Často na něj vzpomínám. Dlouho jsem neviděla tak vděčného člověka.
Ze setkání s ním jsem odcházela smutná, ale velmi obohacena s vědomím toho, že cokoliv člověk udělá s láskou se vždycky podaří, ať už je výsledek jakýkoliv.
Měla jsem to štěstí moct být v pravou chvíli na pravém místě a mohla s ním strávit čas.
Znovu jsem si uvědomila, že čas je to nejvíc, co můžeme druhým dát, že člověk by neměl říkat „nemám čas“, protože jednou si čas bude chtít udělat, ale už nebude pro koho.
Přeji Vám, milí sousedé, krásný vánoční čas, strávený v kruhu svých nejbližších. Pokud máte tu moc, udělat někoho šťastným, udělejte to, protože štěstí naplní i Vás. Vězte, že přijímání plní dlaně, ale dáváním plníme srdce.
Krásné požehnané Vánoce Vám všem i každému zvlášť přeje
Vaše starostka
Gabriela Jančíková
tel.: 774 302 162