Milí spoluobčané,
máme tu jaro. Všechno kolem nás krásně kvete a my se můžeme kochat krásou přírody. Letos nám Velikonoce připadly na jeden z nejzazších možných termínů, neboť se slaví vždy v neděli po prvním jarním úplňku v rozmezí od 23. března do 26. dubna. Můžeme si je tedy užít jako opravdové svátky jara. Říká se, že krása je v očích toho, kdo se dívá. Moc Vám přeji ostré vidění.
O Velikonocích se vám každoročně dostává do poštovních schránek Plumlovský zpravodaj. Mám velikou radost a strašně jsem se těšila, až vám budu moct napsat, že náš zpravodaj vyhrál první místo v krajské soutěži obecních a městských zpravodajů za rok 2024. Velké poděkování patří vám všem, kteří nám přispíváte a děláte tak radost druhým, protože napsat něco hezkého, co má hlavu a patu, není tak úplně snadné. Něco o tom vím. Ale co nic nestojí, za nic nestojí – stará pravda. Proto vždy a znovu zasedám k počítači, abych vás potěšila, povzbudila a také poinformovala o tom, co je v Plumlově nového. Nikdy nevím, jestli vůbec ještě něco vyplodím, ale tajemstvím, jak se posunout dál, je prostě začít.
Nejsem příliš zběhlá v současných trendech, ale poměrně dost mě děsí skutečnost, že psaní textů za nás už umí udělat umělá inteligence. Bude ještě vůbec potřeba člověk? Jsem staromilec a mnohé ve svých padesáti letech již nemohu pochopit, ale možná už ani nechci. Dříve lidé dřeli do úmoru na polích a byli rádi za každou inovativní technologickou pomoc, ale přeci jen, není těch vychytávek dnes už trošku moc? Budou ještě naše děti umět přemýšlet či improvizovat? Moderní technologie se vyvíjejí rychlostí světla a mnohé, ještě nedávno nové, je dnes již zastaralé. Lidé mají díky internetu spousty informací a mnozí neví, jak s nimi naložit.
Někdy mám pocit, že by bylo dobré zvednout varovný prst a více učit děti samostatně myslet, než ovládat mašinky, které myslí za ně.
Dnešní on-line svět nabízí možnost spojit se s lidmi na druhém konci světa, ale možná v ten okamžik přehlédneme toho, kdo sedí vedle nás. Necháváme se příliš ovlivnit tím, co se na internetu píše a podceňujeme sílu hloupých lidí v různých facebookových skupinách. Člověk by měl vážit slova, protože ta dokáží ublížit nejvíc. Všichni víme, že jednou budeme pro druhé jen vzpomínkou. Neměli bychom se proto snažit, abychom byli tou nejlepší?
Žijeme v blahobytné době. Jak snadno jsme si zvykli na nadbytek a mnohdy už odmítáme akceptovat dostatek. Nárokujeme si blahobyt a těžko si umíme představit, že křivka může jít zase dolů, a že jsou lidé a země, kde se zdaleka tak dobře nemají.
Utkvěla mi v hlavě fotka černošské holčičky, kterou jsem zahlédla na poličce u svých rodičů. Posílají jí peníze na studium a organizace, která tuto službu zastřešuje, koupila rodině tohoto děvčete slepici. Jednu obyčejnou slepici. Z fotky, kterou pořídili, vyzařuje nesmírná radost a vděk. Ti lidé z chudší poloviny zeměkoule byli šťastní a o svoje štěstí se ještě dokázali podělit.
Umíme my být ještě za něco vděční? Nepodceňujme, jak moc může pro druhé znamenat to, že jim pomůžeme s malými věcmi. Nikdo nemůže udělat všechno, ale každý může udělat něco.
Možná jen příliš spěcháme, ale víme vůbec kam?
Nedávno jsem si v nemocnici povídala s jednou starší doktorkou a ta řekla úžasnou větu: “Ti, kteří nemají čas a stále se někam ženou, mají u nás na interně moře času, než jim vykape kapačka“. Tu větu neříkala jen tak, aby řeč nestála. Byla jsem to já, kdo tentokrát ležel na lehátku s nesnesitelnou bolestí hlavy a jehlou v ruce. Zastyděla jsem se, protože mi došlo, co všechno způsobilo moji migrénu a jak moc to bylo zbytečné.
„Kdo je moudrý, ten nespěchá.“ Tuto větu jsem koutkem oka zahlédla na nástěnce nad lehátkem. Je možné, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? Vždyť chodím sem na internu celkem často, ale ano, už vím, bylo to z jiného úhlu pohledu. Tentokrát jsem nebyla za sestřičku, ale byla jsem „zbořený“ pacient na nemocničním lehátku.
Rozhlížela jsem se po nástěnce a četla dál – „Chyba, která u Tebe vyvolá pokoru je lepší než úspěch, který u Tebe vyvolá aroganci.“ Jak pravdivé. Když jsem opouštěla nemocnici, ještě mi dala starší moudrá lékařka radu na cestu: „Nepotlačuj emoce, nebudeš mít nemoce.“ Moudrá to žena.
Po návratu z nemocnice jsem zůstala pár dnů doma a měla čas přemýšlet o životě. Nebylo mi dobře a hledala jsem nějakou veselou knihu. Otevřela jsem Saturnina od Zdeňka Jirotky - knihu, kterou miluji od dětství a vzpomínám si, že když jsem ji četla poprvé, někdy ve třinácti letech, hlasitě jsem se smála. Opět a znovu jsem se dobře bavila.
Zaujala mě tato věta:
„Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat. Osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trošku kouřila, ale na to, že hřála.“
Uvědomila jsem si, že potřebujeme zažít bídu, abychom si vážili blahobytu, a potřebujeme občas upadnout, abychom se uměli radovat z toho, že umíme zase vstát.
Uvědomila jsem si, že ne všechno, co se pokazí, je špatně, někdy nás to má jen nasměrovat správným směrem.
Uvědomila jsem si, že není řešení utíkat od nepříjemných věcí, protože všechno, co nás potká, přichází v pravý čas a proto, abychom něco pochopili a něčemu se naučili.
Blíží se Velikonoce, největší křesťanské svátky a s nimi spojená radost ze vzkříšeného Krista. Ovšem myslím, že i nekřesťan má sto důvodů, proč být vděčný.
Milí sousedé,
ať už Velikonoce prožíváte v duchu křesťanství, svátků jara nebo zkrátka jen volných dnů, přeji vám všem vše krásné. Vězte, že každé ráno vyjde slunce, ať už se v noci dělo cokoliv.
Požehnané Velikonoce.
vaše starostka
Gabriela Jančíková