Samospráva

Vánoční slovo starostky

Zveřejnil (zodpovídá): Administrator

Zveřejněno: 22. prosinec 2025

Milí sousedé, když jsme letos na první adventní neděli společně rozsvěceli stromečky na našem náměstí i na návsích v místních částech, zdálo se, jako by se svět na chvíli nadechl. V podvečerním chladu se rozzářila světla a s nimi i naše tváře. A v tom tichém okamžiku člověk pocítí, že světlo má zvláštní moc — umí osvětlit nejen strom, ale i koutky naší duše, které během roku zůstávaly ve stínu.

Děti otevírají poslední okénka adventních kalendářů. Jejich drobné radosti jsou jako jiskřičky, které nás učí, že štěstí přichází tiše a nenápadně. A my dospělí, ačkoli to často nepřiznáme, stojíme v pozadí a toužíme po té samé, čisté radosti, kterou jsme kdysi uměli prožívat stejně jako ony.

A tak se rok opět sklání k závěru. Ne vždy si uvědomíme, jak vzácné je, že se vůbec můžeme dočkat dalšího adventu. Kolikrát jen proneseme: „Už jsou zase Vánoce…“ Ale v tom slově „zase“ se ukrývá tichý zázrak — byli jsme obdarováni dalším rokem života. A ne každý mohl zůstat stát po našem boku.

Na konci každého roku procházím svůj stolní kalendář. Nejsou v něm jen poznámky o jednáních a povinnostech. Jsou v něm i jména plumlováků, kteří nás letos opustili.

Jako starostka se snažím být přítomna na poslední cestě každého z nich, a právě tam, v tichu hřbitova, si člověk uvědomí, že náš život je krátký jako dech. A že není důvod nosit v sobě staré bolesti, když svět tak zoufale potřebuje, abychom v něm byli světlem – ne stínem.

Odpuštění přichází k těm, kteří pochopili, že čas je příliš drahý, než abychom jej nechali protéct mezi prsty kvůli starým bolestem. Odpuštění není slabost, je to dar – nám i tomu druhému. Dar, který si zaslouží dát i dostat každý člověk.

Bolest se nezhojí, dokud ji neodložíme. A srdce se neotevře, dokud nepustíme to, co ho tlačí.

Když se rozhlédneme kolem sebe, možná pochopíme, že mnoho z toho, co dnes máme, bylo kdysi naším velkým přáním. Že naše dny jsou naplněny malými zázraky, které se staly tak běžnými, že je někdy přehlížíme.

Vánoce nám připomínají, že každý z nás nese své příběhy — radostné i bolestné. A že každá lekce v životě přichází ne proto, aby nás zlomila, ale aby nás učila. Někdy se bojíme tak moc, že se raníme dřív, než se cokoli stane. Někdy čekáme od druhých to, čeho sami nejsou schopni. A pak nás to bolí — ne proto, že by nás neměli rádi, ale proto, že jsme v sobě nosili příliš velké očekávání.

A přesto se v tichu prosincových dní učíme, že radost se rodí z přijetí. Z toho, že se dovedeme sklonit k tomu, co je malé. Z toho, že umíme slyšet i to, co druhý nevysloví.

Možná i proto je důležité naučit se vážit si ticha. V čase, kdy svět hlasitě volá po pozornosti, má ticho zvláštní cenu. Učí nás poslouchat, být laskaví. Ticho je někdy moudřejší než slova a slova mají mít váhu jen tehdy, když jsou něžnější než mlčení.

Nedávno jsem se, brzy ráno, zastavila v domě u svých rodičů. Seděli v kuchyni, pili čaj a mlčeli. Bylo to krásné ticho, kdy oba věděli, že není třeba slov. Dojemné ticho dvou lidí, kteří spolu strávili celý život, vědí, co si ten druhý myslí a nepotřebují to vyslovit. Stačí jim, že jsou spolu a poslouchají dech jeden druhého. Tiše stárnou, ale jejich oči nás hledají v každých dveřích. Nás, jejich děti, i další generaci – pokračování tohoto světa. Na nikoho nikdy nezapomenou a všech devět vnoučat se k nim rádo vrací.

Ne nadarmo se říká, že dospělost nezačíná tím, že přestaneš poslouchat rodiče, začíná ve chvíli, kdy pochopíš, že měli pravdu. Zkusme tedy o Vánocích zpomalit a podívat se kolem sebe. Možná spatříme zázrak.

Jistě znáte ten pocit, kdy se vám v životě stane přesně to, co jste potřebovali, setkání, která přicházejí v pravý čas – náhoda?

Asi ano… ale není to příliš přesné? Jako by někdo psal náš příběh jemným, neviditelným perem. V jedné moudré knize jsem vyčetla, že náhoda je pseudonym Boha, když se nechce podepsat.

Někdy je třeba přijmout věci, které změnit nemůžeme, a jindy je třeba se postavit tomu, co nemůžeme přijmout. Mezi těmito dvěma postoji se odehrává veškerá moudrost života.

Drazí sousedé, přeji Vám, aby Vaše letošní Vánoce byly plny jen samých šťastných „náhod“, prozářeny světlem. Aby Vaše srdce naplnil pokoj, který zůstane i po odeznění vánočních koled a aby se Vám radost, kterou dáte druhému, vrátila zpět s ještě větší intenzitou. Krásné požehnané Vánoce Vám všem i každému zvlášť přeje.

Vaše starostka Gabriela Jančíková

Slovo starostky - 2025

Zveřejnil (zodpovídá): Administrator

Zveřejněno: 18. červenec 2025

Milí sousedé,

dovolte, abych vás co nejsrdečněji pozdravila uprostřed parného léta.

V letošním roce jsme si připomněli 80. výročí od konce druhé světové války, která byla nejkrutější a nejtragičtější válkou, jakou svět pamatuje. Důsledky války byly katastrofální. Obrovské utrpení, miliony obětí, zmařené životy a zdevastovaná města i krajina.

Dnešníma očima nejsme schopni docenit ani pochopit tehdejší dobu a moc dobře víme, že v blahobytu, ve kterém žijeme, bychom nikdy takovými hrdiny být nedokázali. V kontextu těchto historických událostí, jsou naše dnešní starosti malicherné.

Važme si svobody a važme si pohody, kterou prožíváme. Važme si každého dne, který nám byl dán, protože nikdy nevíme, jestli třeba není dnem posledním.

Z nemocnice vím, jak moc člověk naříká, když jej něco bolí a jako starostka zase vidím, jak málo se někteří lidé radují, když žádnou bolest nemají. Říká se, že život je jako zrcadlo – když do něj hledíme pozitivně, odvděčí se nám úsměvem. Léto je časem dovolených. Dovolme sami sobě si o dovolené odpočinout od všeho, co nás zatěžuje a táhne k zemi. Byť žijeme v míru a blahobytu, neznamená to, že nemáme starosti a těžkou hlavu. Ale ne nadarmo se říká: „Jaké myšlenky, takové myšlení, jaké myšlení, takový život.“ Šťastný život nikde nenajdeme, šťastný život si musíme udělat každý sám.

Chtěla bych vás potěšit a napsat, co všechno hezkého nás v létě čeká - spousta krásných kulturních a hudebních akcí, ale vím, že někteří z vás se kvůli ruchu zlobíte. Chtěla bych vám říct, že je skvělé, že svítí sluníčko a můžeme si zajít k vodě, ale moc dobře vím, že plumlovská přehrada je již mnoho let problém a voda zkrátka není čistá. A tak bych mohla pokračovat… Je mnoho toho, kvůli čemu bychom se mohli mračit, ale věřím, že je stále víc toho, kvůli čemu má smysl se radovat a usmívat.

Nedávno jsem navštívila jednu starší paní a ta mi ukazovala svoji nádhernou zahrádku. Obdivovala jsem květiny, keře, ale i nádhernou, s láskou opečovávanou zeleninu. Paní mi dlouze povídala o práci na zahrádce, která se stala jejím nejvášnivějším koníčkem a o kytkách, které všude kolem tak krásně voněly. Neustále zdůrazňovala, že člověk těm rostlinkám musí dát čas. „Když chceme něco vypěstovat ze semínka, musíme být trpěliví, pokorní a věřit, že to vyjde.“ Velmi poučná věta do života nejen starostky. 🙂

Hodně jsem o této paní přemýšlela. Péče o takovou zahradu vyžaduje spousty času a síly. Každý máme den o 24 hodinách, ale rozdíl je v tom, co s nimi uděláme.

Čas je v podstatě pouhá veličina a jde pouze o to, jak s ním pracujeme. Zda jej umíme využít, nebo s ním plýtváme. Člověk by neměl říkat, že nemá čas. Jednou, až si ho bude chtít udělat, tak už nemusí být pro koho.

Hodně času nám v dnešní době bere internet. Je to skvělý sluha a bohužel, špatný pán. Máme nepřeberné množství nejaktuálnějších informací, ale je nutno dobře vybírat a o věcech přemýšlet. Neustále jsme bombardováni reklamou a všemožnými nabídkami na to nejlepší „cokoliv“.

Objednáváme si věci, které vůbec nepotřebujeme (nestává se mi to úplně často, ale také to znám) a čteme zaručené zprávy, o kterých již dopředu víme, že jsou to hlouposti, „fejky“, či informace vytržené z kontextu.

Nenechme si brát drahocenný čas a nenechme si hlavu zbytečně zaplácávat „kdečím“.

V psychologických knihách bývá život přirovnáván k cestě. K cestě, která je pro někoho dlouhá a klikatá, pro jiného příliš krátká. K cestě, ze které se nikdo nevrátí nazpět. Užívejme si proto všech krásných dní.

Drazí sousedé, přeji vám všem krásné a klidné léto. Ať načerpáte sílu ze sluníčka pro zbytek roku a odnesete si z dovolené milé vzpomínky na chvíle, prožité s blízkými lidmi. Lidské srdce a lidská mysl totiž fungují jinak než počítač - jen těžko se z nich něco vymaže.

Pokojné léto vám všem i každému zvlášť přeje vaše starostka, Gabriela Jančíková.

 

Plumlovský zpravodaj - 3/2025

Zveřejnil (zodpovídá): Administrator

Zveřejněno: 19. prosinec 2025

Zpravodaj_d0105.pdf7.29 MB