Hrad Plumlov

Hrad Plumlov byl vybudován pravděpodobně počátkem 2. poloviny 13. stolení, v době kolonizačního úsilí krále Přemysla Otakara II., na skalnatém kopci nad říčkou Hloučelou, na samém úpatí Drahanské vrchoviny. Pravděpodobně byl zeměpanským majetkem a sloužil k ochraně kolonizované oblasti, což by ukazovalo, že jeho zakladatelem je sám král Přemysl Otakar II. Na druhou stranu podle posledních výzkumů nelze vyloučit ani, že jeho zakladatelem je levoboček krále Přemysla Otakara II, Opavský vévoda Mikuláš I., který jej držel na přelomu 13. - 14. století.

V roce 1311 král Jan Lucemburský kupuje od Mikuláše I. hrad a panství Plumlov za 1800 kop grošů a je jeho držitelem až do roku 1322, kdy za 2200 kop grošů ho přenechává Vokovi I. z Kravař, který jej drží až do roku 1328, kdy umírá jako jeden z nejbohatších moravských velmožů. Plumlov po něm zdědil jeho vnuk Jindřich I. z Kravař, který se trvale usadil na plumlovském hradě a přijal přídomek „z Plumlova“. Po jeho smrti v roce 1344, dle rodinných úmluv mezi Kravaři a Rožmberky dědil Plumlov Petr I. z Rožmberka. Poněvadž panství bylo příliš vzdáleno, daroval ho svému sestřenci Beneši II. z Kravař, bratrovi zemřelého Jindřicha I. v roce 1347. Tento se snažil rozšířit panství a pokračoval v dobré hospodářské politice svého děda až do své smrti v roce 1375. S růstem panství rostl samozřejmě i význam hradu, který dědí a zakládá plumlovskou linii Kravařů, Benešův mladší syn Petr I. Obratně rozhojnil již tak značný rodový majetek a vybudoval si v zemi významné politické postavení. V období bojů mezi moravskými Lucemburky podporoval vojensky i finančně markraběte Jošta, což mu vyneslo řadu statků Joštových odpůrců. Od roku 1406 byl olomouckým nejvyšším komorníkem. Na plumlovském panství věnoval zvláštní péči městu Prostějovu, které Kravařové získali dvěma koupěmi v letech 1374 - 1390. Petr zemřel v roce 1411 a byl pochovám v prostějovském augustiánském klášteře, který založil. Po jeho smrti drželi synové Jindřich III. a Beneš V. otcovské statky společně.

Beneš V. z Kravař ale umírá v roce 1417 a jediným držitelem zůstává Jindřich III. Na rozdíl od většiny příslušníků rodu pánů z Kravař, kteří se hlásili ke straně podobojí, patřil Jindřich II. ke stoupencům krále Zikmunda Lucemburského. V roce 1420 byl ustanoven zemským hejtmanem a zúčastnil se v čele moravské šlechty po Zikmundově boku bitvy pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, v níž byl smrtelně zraněn a zanedlouho skonal. Byl pochován v kravařské rodinné hrobce v Prostějově vedle svého otce. Jindřichem III. vymřela plumlovská linie Kravařů a panství zdědili Kravařové strážničtí, kteří patřili k husitské straně a sídlili na Strážnici.

Dalším majitelem se stává Petr II. strážnický, který byl moravským hejtmanem v letech 1417 - 1420 a 1422 - 1424. Držel panství až do své smrti v roce 1434. Po něm nastupuje poslední mužský potomek rodu Jiří z Kravař a jeho úmrtím v roce 1466 vymírají Kravařové po meči a rozsáhlý rodový majetek je rozdělen mezi Jiřího čtyři dcery.

Plumlovské panství připadlo Johance, provdané za Heralta z Kunštátu. Ani z tohoto manželství nebyli mužští dědicové, pouze dcera Lidmila, která se v roce 1491 provdala za Vratislava z Pernštejna, zemského hejtmana z let 1494 - 1496 a olomouckého nejvyššího komorníka. V roce 1494 umírá Heralt z Kunštátu, který začal na plumlovském panství budovat rybníky a zavádět nový systém hospodaření. Jeden z rybníků byl založený na říčce Hloučele přímo pod plumlovským hradem. V roce 1495 umírá Johanka z Kravař a hrad se na sto let dostává do rukou Pernštejnů.

Ale už v roce 1496 umírá jak Lidmila z Kunštátu, tak i zanedlouho po ní Vratislav z Pernštejna a panství přechází do držení jeho bratra Viléma, nejvyššího hofmistra Království Českého a to až do jeho smrti v roce 1521.

V 16. století měnily okolí hradu hospodářské stavby Pernštejnů, které postupně spojily hrad s městečkem Plumlovem. Kolem příjezdové cesty k objektu vyrostl hospodářský dvůr, pivovar, sladovna, ovčíny a sýpky. Samotný hrad pernštejnské údobí stavebně poznamenalo renesančními úpravami interiérů, které nechal v roce 1507 provést Vilém z Pernštejna a od této doby je hrad označován jako zámek. Přes tyto úpravy nevyhovoval gotický plumlovský hrad renesančnímu vkusu, a poněvadž nadto nepatřil k tradičním rodovým sídlům, byl pány z Pernštejna málo navštěvován.

Když se ujal panství Jan z Pernštejna, moravský zemský hejtman z let 1515 - 1519, 1526 - 1528 a 1530, stal se plumlovský hrad pouze správním centrem panství, obývaným hradním hejtmanem a panskými úředníky. V letech 1522 - 1526 postavil Jan z Pernštejna renesanční zámek v Prostějově. Jedinými z Pernštejnů, který si Plumlov oblíbil byl Janův nejmladší syn Vojtěch. Zdědil plumlovské panství spolu s jinými statky po otcově smrti v roce 1548 a zdržoval se většinou na Plumlově nebo v Prostějově. Zde rozvíjel reformní náboženské snahy, které vyústily v myšlenku založit novou církev, v jejímž čele by stál prostějovský farář nebo on sám, a proto pronásledoval ostatní náboženská hnutí, zejména České bratry.

Když Vojtěch z Pernštejna v roce 1561 na Plumlově zemřel, přešlo panství do rukou jeho bratra Vratislava, nejvyššího kancléře království českého a nositele řádu Zlatého rouna. Vratislavova manželka Marie Manrigue de Lara, přísná katolička španělského původu, pobývala občas na tichém plumlovském hradě, kde ji navštěvoval její zpovědník a krajan Hurtado Peréz, rektor olomoucké jezuitské koleje.

Konec pernštejnského panství nebyl slavný: nádherymilovný státník Vratislav rodový majetek značně zadlužil a tak po jeho smrti v roce 1582 byl nový majitel Jan z Pernštejna nucen majetek rozprodávat. Když plumlovský hrad 6. června 1586 vyhořel, neměl už majitel dostatek finančních prostředků na jeho opravu. Požár zničil celý vnitřek hradu, z něhož zbyly jen holé stěny. Oheň zasáhl také přilehlé hospodářské objekty a větší část městečka.

Hrad se dočkal opravy až po roce 1599, kdy zadlužené plumlovské panství koupil od věřitelů už mrtvého Jana z Pernštejna, který padl v roce 1597 v císařských službách u Rábu v bojích proti Turkům, obratný politik Karel z Lichtenštejna. Ten dal bezprostředně po koupi opravit hradní kapli a v roce 1606 přikročil k celkové opravě hradu, kterou prováděl italský stavitel Viati. Pro hradního hejtmana a úředníky byla postavena severozápadní části hradeb nová správní budova, aby upravený hradní palác mohl sloužil pouze panstvu. Hrubou stavbu rekonstrukce vcelku nezměnila, pouze staré poškozené zdivo bylo strženo a nahrazeno novým. Úprava se však výrazněji dotkla interiérů a hlavně vnitřního nádvoří, kam dal Viati přistavět renesanční arkády. Když byla úprava hradu v roce 1613 dokončena, přistoupil Karel z Lichtenštejna k budování nové kamenné hradby s baštami, která v podobě čtverce obklopovala vnější hradní nádvoří a byla obehnána příkopem. Byla postavena nová brána a nový padací most. Jak dodnes hlásá kamenná deska umístěná nad branou, bylo nové opevnění, které dalo Plumlovu charakter renesanční pevnosti, dokončeno v roce 1618, na začátku třicetileté války.

Karel z Lichtenštejna byl v letech 1604 - 1607 moravským zemským hejtmanem, v roce 1608 byl povýšen na knížete, v roce 1614 mu bylo darováno knížectví opavské, je místodržícím v Čechách po porážce stavovského povstání od roku 1620. Je členem mincovního konsorcia, které vydává „kiprové mince“ v letech 1622 - 1623 a v roce 1623 získává vévodství krnovské. Umírá v roce 1627 a majitelem se stává jeho syn Karel Eusebius z Lichtenštejna.

Během třicetileté války prošla pevnost dvěma zatěžkávacími zkouškami a v žádné z nich neobstála. Poprvé to bylo záhy po vypuknutí stavovského povstání v roce 1619, kdy se Karel z Lichtenštejna definitivně přiklonil k císaři Ferdinandu II. Tehdy velitel olomoucké stavovské posádky Puchheim zaútočil se svými vojáky na plumlovský hrad, aby se zmocnil zbraní a munice, které tu byly uloženy. Podařilo se mu celkem hladce Plumlov obsadit. Vojáci pak hrad vyplenili a z části zničili opevnění. Nalezené zbraně a munice byly odvezeny do Olomouce. Druhou zkoušku podstoupil plumlovský hrad koncem třicetileté války za tažení švédského generála Torstensona. Švédové přitáhli k Plumlovu 23. června 1643, pod vedením velitele Wrangela a začali z kostelního návrší ostřelovat hrad. Osmdesátičlenná hradní posádka vyzbrojená 17 děly se již druhého dne oblehatelům vzdala. Švédům padla do rukou vydatná kořist, neboť na hradě si ukryli cenné věci okolní šlechtici, duchovní ústavy i plumlovští poddaní. Švédové odtáhli po pěti týdnech, před tím však pobořili hradby, hrad vydrancovali a zapálili. Zároveň zpustošili i městečko Plumlov. Události dodnes připomíná dělová koule vsazená do hřbitovní zdi a soudobá deska s českým nápisem.

Po skončení třicetileté války byly na zpustošeném hradě provedeny jen nejnutnější opravy, aby mohl sloužit jako obydlí pro purkrabího a ostatní úředníky. Vnuk Karla z Lichtenštejna, Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna, se sice kolem roku 1680 zabýval myšlenkou na jeho renovaci, dal se však nakonec svým otcem Karlem Eusebiem přesvědčit, že má v Plumlově postavit nový zámek, a tak v průběhu 18. století hrad už jen živořil. Sloužil jako hospodářský objekt a na jeho údržbu byly věnovány pouze nejnezbytnější prostředky.

Za válek, které vedla v 18. století Marie Terezie, obsadili městečko Plumlov několikrát Prusové, není však známo, do jaké míry byl postižen hrad. Je pravděpodobné, že tehdy došlo k poslednímu pokusu obnovit pevnostní charakter objektu, neboť na obraze Plumlova z druhé poloviny 18. století je před hradní branou namalován ravelin, trojúhelníková vysunutá obranná hradba, který se ještě nevyskytuje na Delsenbachových rytinách z roku 1718.

V lednu 1801 ničivě zasáhla hradní budovu vichřice, která poškodila i sousední zámek. Kníže Alois z Lichtenštejna nechtěl opravovat dva objekty a na doporučení plumlovských úředníků rozhodl hrad zbořit. Demoliční práce provedli v letech 1801 - 1805 s pomocí plumlovských občanů dva podnikatelé z okolí za hodnotu získaného stavebního materiálu.

Z plumlovského hradu dnes zbývá kromě části obranné věže pouze skalnaté návrší uprostřed zámeckého nádvoří s nepatrnými zbytky zdiva, sklepů, zaklenuté hradní studny a zbytků válcovité útočištné věže (tzv. bergfritu), kde probíhá archeologický výzkum prostějovského muzea.

Převzato z brožury: Josef Pálka – Z historie Plumlova, 1998