Slovo starostky - duben 2020

Milí spoluobčané,

Velikonoce mám každoročně spojené s krásným jarem, kdy všechno začíná kvést a sluníčko lidem pozvedá náladu. Toto jaro je poněkud smutné. Smutné proto, že nás svírá strach z koronavirové infekce. Jsme zavřeni v karanténě a přemýšlíme, jak to bude s námi dál. Bojíme se o své blízké a bojíme se sami o své zdraví. Ven smíme jen v nutných případech a s rouškou na ústech. Je to zvláštní nová situace, kterou jsme nikdo z nás nikdy nezažili, a kterou jsme si nevybrali.

Když jsem v osmdesátých letech chodila do základní školy, měli jsme různá branná cvičení a učili se nosit plynové masky. Byli jsme děti a měli jsme z toho velkou legraci. Na druhou stranu, když jsme se učili o biologických zbraních, pociťovali jsme obavu z toho, že bychom to přece jen v naší vyspělé a přetechnizované společnosti mohli zažít.

Je tomu už víc jak třicet let a společnost je daleko vyspělejší a přetechnizovanější. Vždyť přece umíme skoro všechno. Na jedné straně planety zmáčkneme čudlík a na druhé se rozsvítí světlo a bonusem všichni obyvatelé té zrovna rozsvícené části zeměkoule dostanou ve stejný čas SMS zprávu, že světlo už svítí….neuvěřitelné…

Mysleli jsme si, že nás nic nemůže překvapit. O to větší bylo naše zděšení, když se mezi zdravotníky začalo mluvit o novém viru COVID-19. První zprávy přišly v prosinci minulého roku z Číny a pravděpodobně nikoho z nás by v té době nenapadlo, že v průběhu dvou měsíců se toto nové slovo

„ KORONAVIRUS“ bude skloňovat, i v naši zemi, ve všech pádech.

Když se v březnu zavíraly školy, mnozí jsme tak trošku kroutili hlavou…no třeba nebude tak zle…po krátké době byla vyhlášena celonárodní karanténa a vyšlo nařízení nevycházet z domu bez ochranné roušky. Mezi lidmi začal panovat strach.

Tyto chvíle jsou vždy velmi nepříjemné a s prohlubující se obavou přibývá nervozity. Politici vyzývají lidi, aby nepropadali panice, ale tímto sdělením možná paniku naopak vyvolávají. Lidé běhají po obchodech a nakupují trvanlivé potraviny. Stojí se dlouhá fronta u lékárny, kde zrovinka paní magistra umíchala dezinfekci na ruce, protože dezinfekční gely jsou nedostatkovým zbožím.

Respirátory a jednorázové roušky nemají ani zdravotníci na vysoce specializovaných pracovištích nemocnic a lidé začínají šít látkové roušky.

Seniorům je doporučeno nevycházet z domu, protože jsou nejohroženější skupinou a strhne se vlna solidarity. Ano, takové situace jsou i pro největšího pesimistu chvílemi, kdy musí uznat, že na tom nejsme, jako lidi, zase tak špatně. Nakonec všechno zlé je pro něco dobré.

Setkala jsem se s velkým množstvím solidarity a zájmu o ostatní. Z podatelny městského úřadu se stala výdejna roušek a každým dnem přibyla další švadlenka, která s úsměvem na rtech přinesla svoje výtvory na rozdávání potřebným. V jednu chvíli jsme měli tolik roušek, že jsme mohli zásobit nejen náš soběsucký domov pro seniory, ale také prostějovskou a olomouckou fakultní nemocnici.

Velké poděkování patří všem, kdo se do šití zapojili, a protože není ještě konec karantény, možná budou vaše služby ještě zapotřebí.

Díky dobrovolníkům jsme začali obstarávat seniorům léky a nákupy a školní kuchyni jsme v nouzovém stavu zabavili na vaření obědů pro občany. A aby toho milého nebylo málo, učitelé, kterým stát zavřel na dobu neurčitou školu, rozvážejí obědy do jednotlivých domácností. A protože jejich úsměv není přes roušku vidět, usmívají se alespoň očima.

Velmi si vážím této pomoci a velké poděkování patří všem dobrovolníkům, kterých je v současné době dokonce víc, než těch potřebných.

Vážím si všech vás, kteří do paniky a hysterie vnášíte klid a pomáháte těm, kteří vaši pomoc potřebují.

Nikdo si v tuto chvíli asi neumí představit, jak velký dopad bude mít tento stav na naši ekonomiku a kolik bude těch, kteří možná i přijdou o práci.

Je až k neuvěření, kolik věcí najednou není. Lidé jsou doma v karanténě. Najednou jaksi všechno počká. Ještě nedávno měli lidé přeplněné kalendáře a najednou nic. Karanténa nás uzamkla v našich domovech. Není žádná kultura a nekoná se žádná společenská akce. Možná je to právě ta chvíle, kdy se můžeme věnovat sobě navzájem.

Situace se mění každým dnem a to, co platilo včera, nemusí platit dnes. Každou hodinou přibývá nakažených v závislosti na vyšetřených. Přibývá vyléčených, ale také těch, kteří této nemoci podlehli.

Šíření infekce můžeme zabránit disciplinovaností, poctivým nošením roušky a dodržováním hygienických předpisů. Každý den naši zaměstnanci dezinfikují zastávky a veřejná místa.

Život se díky koronaviru zpomalil, ale rozhodně nezastavil.

Věřím, že v příštích několika málo týdnech se podaří šíření viru zbrzdit a život se začne vracet zpět.

Nebude to návrat jednoduchý a všichni cítíme, že nebudou už některé věci jako dřív. Já, protože jsem nenapravitelná optimistka, věřím, že budeme alespoň o tuto drsnou zkušenost moudřejší a lepší.

                                                                                                                  Vaše starostka

                                                                                                                   Gabriela Jančíková