VELIKONOČNÍ SLOVO STAROSTKY

Drazí spoluobčané,

máme zde jaro a s ním spojenou velikonoční radost. Všechno kolem krásně kvete, plumlovské náměstí zdobí velikonoční břízky a chlapci nám svými hrkači připomněli, že zvony odletěly do Říma.

Je to jako včera… seděla jsem v kanceláři u počítače a psala pro Vás vánoční slovo. Koukala jsem při tom z okna a všude bylo krásně bílo… uběhlo pár měsíců… já zase sedím u počítače a koukám ven. Příroda se probouzí, všechno se zelená a začíná kvést. My jsme zase o pár měsíců starší a možná moudřejší… něco jsme prožili, s něčím novým se setkali a možná se s něčím starým rozloučili. Ať už prožíváme časy dobré nebo zlé, je třeba si uvědomit, že je to jediný čas, který nám je dán. Nic se nebude opakovat, všechno běží v přímém přenose a žádný úsek našeho života nebude mít reprízu.

Když byly moje děti malé, měli jsme moc rádi medvídka Pú. Do dneška mi zůstal v hlavě jeden rozhovor z této pohádky: „Co je za den?“ Zeptal se Pú. „Je dneska“ řeklo prasátko. „Můj oblíbený den“. Řekl Pú.

Život opravdu není tak dlouhý, abychom mohli věci, které nás činí šťastnými odkládat na později.

Já moc ráda hraji na klavír a když si chci udělat radost, koupím si noty. Nedávno jsem si koupila noty, které mimochodem nikdy nezahraji, protože jsou příliš těžké a já nejsem žádná bravurní hráčka, leč zaujaly mě… na jejich obalu je napsáno… „Lidské štěstí je jako piano, bílé klávesy jsou šťastné chvíle, černé klávesy smutné chvíle. Všechny ale k pianu patří a jen společně vytvoří úžasnou skladbu.“

Člověk nežije jen sám pro sebe. V jedné moudré knize bylo psáno… „Řeky nepijí svoji vodu, stromy nejí svoje vlastní ovoce, slunce nesvítí jen kvůli sobě, květy si neschovají vůni jen pro sebe. Žít pro sebe navzájem je pravidlo přírody.“

V poslední době mi bývá vytýkáno, že se staráme o různá „individua“. Ano, staráme. Nikdo z nás není soudcem, nikdo nemáme právo soudit, nikdo nevíme, proč ten či onen skončil bez domova, bez rodiny či bez práce. Možná si za to může sám, ale to není naše starost. „Nemůžeme pomoci každému, ale každý může pomoci někomu“ - stará, ale velmi moudrá věta. Není snadné pomoct druhému vstát, někdy stačí jej nesrážet k zemi. Každý jsme zodpovědný za to, co jsme neučili a učinit mohli.

Na plumlovském náměstí bydlím už 26 let. V sousedství měla kdysi dům jedna starší paní, která své poslední roky života prožila v domově pro seniory.
Když jsem ji jednou přišla navštívit, ptala se mě, zda se někdo zajímáme o toho bezdomovce, co v Plumlově pobývá. Ona prý mu každé ráno dávala pod okno hrnek s teplým čajem, rohlík a v poledne polévku. Věděla, že tento člověk si za to mohl sám, ale dokázala být milosrdná. Věděla, že jej už nikdo nepředělá, že ten člověk není a už nikdy nebude ozdobou Plumlova, ale věděla, že bez její pomoci by už dávno zemřel na ulici. Když mi to vyprávěla, zastyděla jsem se… nedokázala jsem jí říct, co s ním teď je, byť jsem bydlela na stejném náměstí. Oba jsou již v Pánu. Já věřím, že paní sousedce tohle bylo připsáno ke cti a na zemi žila s dobrým pocitem. Cokoliv děláme druhým, děláme sami sobě.

Často přemýšlím o tom, kdo určuje naše místo, kdo zařídil, že jsme se mohli narodit v civilizované zemi, kdo zařídil, že jsme mohli vystudovat či vychovávat děti v klidu, bez válek a hladomoru. Není to naše zásluha, je to dar, za který je třeba děkovat každý den.

Blíží se Velikonoce, svátky vzkříšení, milosrdenství a naděje. Svátky jara.

„Květina neřeší, zda je vhodné vykvést právě tady, nesnaží se dostat někam jinam, prostě je tam, kde je a proměňuje svůj život v krásu… Drobná pampeliška nemůže narušit pevnost betonu, ona to ale neví, prostě je a beton puká“… četla jsem v moudré knize o životě.

První porevoluční prezident Václav Havel napsal – „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Krásné požehnané Velikonoce Vám přeje

Vaše starostka
Gabriela Jančíková