Slovo starostky - prosinec 2020

Drazí spoluobčané,

je doba adventní a my se opět ocitáme na prahu Vánoc. Rok zase uběhl jako voda a nejspíš není třeba se rozepisovat o tom, že byl ve všech oblastech netradiční a netypický. Nechci vám na tomto místě psát o tom, co všechno muselo být vlivem krizového stavu zrušeno, a tedy vůbec nebylo, ale ráda bych vám napsala o tom, co bylo a dá-li Pán Bůh, tak ještě bude. Zkrátka a dobře, moje slovo nebude jen o tom, co nám covid vzal (toho je plný internet), ale především o tom, co nám naopak dal.

Pochopitelně mě velmi zasáhla zpráva paní matrikářky, že v Plumlově během jednoho měsíce zemřelo 12 lidí (to je za jeden jediný měsíc přesně polovina úmrtí celého loňského roku), ale tím spíše si člověk uvědomí, co je a co není v životě důležité. Jak moc znamená být a jak pomíjivé je mít.

Kdo by tomu byl věřil, že takto zpomalíme své uspěchané životy a začneme se mnohem více než věcem, věnovat duši. Místo nájezdů na obchodní centra, která byla vlivem pandemie zavřená, jsme začali více chodit do přírody a sledovat krásy světa. Tak jak to dělávaly naše babičky, pečeme doma cukroví a vyrábíme adventní věnečky a svícny.

Ani pro nás, na městském úřadě, nebyla doba covidu úplně jednoduchá, protože až na světlé výjimky jsme si nemocí prošli všichni a někteří i středně těžkou formou s nutností hospitalizace v nemocnici. Jsem moc ráda, že jsme se tu opět všichni sešli a jsme vám plně k dispozici.

Ráda bych se s vámi podělila o jednu zkušenost, která nebývale obohatila moji osobu, za kterou jsem paradoxně covidu vděčná, a která by mě možná v poklidné době nikdy nepotkala.

Náš soběsucký domov pro seniory postihla personální krize a bylo nutné zajistit jeho provoz. Jsem zdravotní sestra, a proto jsem nabídla své služby na překlenutí této těžké doby. Nikdy jsem v sociálních službách nepracovala, vždy jsem se pohybovala jen v intenzivní medicíně, měla jsem strach, ale byla to nutnost. Neznala jsem domovský personál a myslela si, že neznám ani větší část klientů. Ale opak byl pravdou. Hned z první služby jsem odcházela nadšená. V domově byla spousta lidí, které jsem buďto znala nebo si je z Plumlova pamatovala a spousta dalších, se kterými jsem se velmi rychle poznala a troufám si říct, že i spřátelila. Seznámila jsem se s personálem a poznala skvělé sestry a ošetřovatelky, které dělají kolem klientů úplně obyčejné věci s neobyčejnou láskou.

Setkala jsem se s obrovskou lidskou pokorou, která vyzařovala z místních babiček a dědečků. Při povídání s nimi jsem si stále a více uvědomovala, co je a není v životě důležité. Začala jsem mnohem více vnímat důležitost současného okamžiku a spolu s nimi jsem se radovala z malých věcí. Pochopila jsem, že pro ně je důležité to tady a teď. Myslím, že už dlouho jsem o ničem nemluvila s takovým zaujetím jako o tomto zážitku. Díky této zkušenosti jsem zase o kousek pokornější. Myslím, že o letošních Vánocích mě budou nechávat chladnou malichernosti a hloupé problémy (ať už křivý stromeček nebo připálené cukroví), a mnohem víc se budu dojímat krásou a vůní Vánoc samotných.

Jak jsem již psala na začátku, doba je zvláštní a velmi nepřehledná. V současné chvíli, při psaní tohoto článku, vůbec nevím, co bude či nebude povoleno o vánočních svátcích a v jakém stupni pohotovosti se bude nacházet protiepidemiologický systém ČR. Zda bude možné se potkat třeba na zámku nebo na půlnoční mši. Uvidíme, co nám doba přinese. Pojďme se tedy letos o Vánocích radovat z maličkostí. Kdosi moudrý kdysi řekl, že štěstí není o tom, kolik toho máme, ale kolik radosti nám to přinese. A člověk, který není spokojený s tím, co má, nebyl by spokojený ani s tím, co by chtěl.

Milí sousedé, přeji vám všem krásné pohodové Vánoce, plné radosti, neboť, jak říkali naši moudří předkové, když se lidé radují, jsou vždycky dobří, zatímco když se snaží být dobří, málokdy se radují.

Požehnané Vánoce Vám přeje Vaše starostka

Gabriela Jančíková